Rozhovor v internetovém magazínu SPORT MN

Když jsem vyrazil do pražského Radotína, kde má zázemí tým Ctirada Hájka – Hájek Historic Czech National Rally Team, kde Mirek Janota s Pavlem Dreslerem závodí s historickým Opelem Kadett C-GTE, byl jsem připravený na to, že udělám rozhovor s jezdcem, a pár doplňujících otázek položím Ctiradu Hájkovi jako majiteli týmu, a současně i sportovnímu manažerovi týmu Honzovi Možnému, který má sám za sebou bohatou soutěžáckou minulost.

Skutečnost ale v Radotíně byla jiná. Rozhovor se vedl ve velmi příjemné náladě a bylo z něj cítit, že jej dělám s lidmi hodně zapálenými pro rallysport. Dost často se k některé z otázek vyjadřovali všichni zúčastnění a dávali tak jasně najevo, že u nich závodí tým a ne jen jednotlivec.

Ctirade, ty jsi dnes šéfem a majitelem týmu, který získal titul mistrů Evropy v závodech historiků. Máš ale sám za sebou bohatou kariéru závodníka jak na okruzích, tak u v rally. Jak k tomu došlo, že ses objevil v roli manažera týmu, který sám nezávodí, ale dává prostor někomu jinému?

C. Hájek: Okruhová kariéra pro mě skončila mojí velkou nehodou v Mostě, kdy jsem byl asi čtyři minuty v bezvědomí. Závodil jsem tehdy já i moje dcera Laura. Pak už se mi na okruhy vrátit nechtělo. Protože tam zůstala závodit moje dcera, zástup tam za mě byl. Díky Luboši Tenklovi z Radotína, kterého jsem byl navštívit na motokárách, jsem se dostal k rally, kterou oni jezdili. Luboš mi nabídl, jestli bych nechtěl jezdit rally. Já tehdy vůbec nevěděl,o co jde, a nějaké zkratky jako 150 L2 mi nic neříkaly. Myslel jsem si, že je to 150 km/h rychlost a asi na dvojku…Zajímalo mě to ale, a tak jsem to zkusil. Jezdil jsem s Opelem Kadett, a tam jsem poprvé poznal Mirka Janotu, který dělal v Kart Centru mechanika. Udělal jsem tehdy v historicích titul vicemistra a asi po dvou-třech letech jsem si říkal, že se mi to moc nelíbí, jak to tam dělají, a trhnul jsem se. Založil jsem si vlastní tým a Mirkovi Janotovi jsem nabídl, zda-li by mi nechtěl dělat mechanika. Dál jsem jezdil rally, Mirek se mi staral o auto, ale do toho přišel můj úraz na lodi, kdy jsem si zlomil nohu a 6 měsíců jsem měl sádru. Tehdy jsem si uvědomil, že to není moc sranda, být úrazem takhle dlouho paralyzovaný a rozumem jsem si vyhodnotil, že mi je 55 a je čas se na to vybodnout. Říkal jsem si vždycky, že by bylo dobré jet historickou Evropu, tak jsem se s Mírou domluvil a já z auta definitivně vystoupil a Míra jej osedlal místo mě.

Počkej, to ale není vůbec jednoduché rozhodnutí si jako závodník sám sobě říct, že končím a dám příležitost někomu jinému…!

C. Hájek: To není. Já jsem majitelem týmu a jsem i hlavním sponzorem a dělám to jen proto, že to mám rád. Do jisté míry to byl i hec, kdy jsem si řekl, že dám šanci Mírovi. To nebylo náhodné. Já jsem Míru sledoval i předtím, a pak jsme pár závodů jeli i proti sobě. Ale když jsem viděl, kolik práce a strachu znamená rally pro mě, tak jsem radši dal přednost jemu. Mírovi šlo dost věcí daleko snáz a od začátku ukazoval, že v něm je něco víc. Já mám rally strašně rád, je to krásný sport, ale je to hodně nebezpečný sport a musí se dělat naplno. Vyžaduje dokonalé soustředění a já mám jako podnikatel hlavu hodně rozlítanou a mě nešlo vše skloubit dohromady. Míra jel o 100% líp než já, a to se nedalo přehlédnout. Chtěl jsem ale v té krásné atmosféře rally zůstat a nic jiného mi nezbylo, než že vlastně budu dělat manažera a dám někomu jinému šanci.

Hec to byl i v tom, že Mirek v roce 2009 zajel vicemistra republiky a já chtěl, aby byl mistr. Dnes můžu otevřeně říct, že jsem chtěl, aby porazil Luboše Tenkla, kterému dělal mechanika, a který ho bral jenom jako kluka v montérkách a nechoval se k němu moc pěkně. Pak jsme si koncem roku 2009 říkali, co dál. Manažera nám tehdy dělal Pavel Šubrt, ale věděli jsme, že na Evropu nestačí, a tak jsme s Mirkem na sebe koukli a vypadl nám z toho jeden člověk, kterého jsme oba znali, a kterému jsme věřili v tom, že je schopný nás dovést někam dál. Tím člověkem byl Honza Možný, a tak jsme ho poptali. Honza pro mě představoval člověka, který jezdil mistrovství světa a byl to pro mě člověk, který měl něco za sebou. Na spolupráci jsme se dohodli a od té doby to táhneme spolu. Mirek Janota pak v roce 2010 vyjel titul v historicích doma, ale to už jsme závodili i v Evropě.

Když jsme se teď dostali k vaší účasti v ME historiků, tak řekněte mi prosím popravdě, co jste o tomhle závodění věděli předtím, než jste v roce 2009 vyrazili poprvé ven?

C. Hájek: Nic. Řeknu to úplně otevřeně. Postavili jsme dvě naprosto identická auta a připravili si motor 16 V do Opelu Kadett C - GTE. Všechno jsme nablýskali a vyrazili jsme s tím, že teď budou v Evropě všichni čumět, s čím tam přijedeme a s jakou károu. Pak jsme přijeli do San Rema 2010 na jaře a tam těchto krásných aut bylo 150. Nám spadla brada…

Ptám se zcela záměrně, jestli jste byli ovlivnění tím, co si my všichni představujeme pod pojmem mistrovství Evropy historiků podle toho, co vidíme na Rally Vltava v Klatovech…

Rozhodně to tak bylo. Nic jiného jsme neznali a to, co jsme viděli v Klatovech, to pro nás bylo ME. Když jsem já nebo i třeba Zdeněk Tichý závodili na Vltavě, tak jsem byl pátý a Zdeněk Tichý druhý…Z toho mi jasně vyplývalo, že s Mirkem přijdeme do Evropy, tam je všechny vyprášíme a jedeme domů…A ono to najednou bylo všechno úplně jinak. Česká trať je hodně specifická a ty ostatní závody byly něco úplně jiného. To ale platí i o dalších závodech a ten „Evropan“ musí být schopný zajet všude na těch tratích, aby se stal tím mistrem. Italové nejsou vůbec zvyklí na charakter Rally Vltava. Doma jezdí na úplně jiných asfaltech, úzkých, širokých, ale nic podobného, jako je ta Vltava. Najednou jsme přijeli ven, proti nám stálo 120 závodníků a trať byla úplně něco jiného. Pak si říkáte, jak je možné, že doma jsem byl pátý a tady jsem po pár kilometrech seznamovaček říkal, že bych byl šedesátý, a že jsem rád, že tady nejedu…Poznal jsem, že na tohle opravdu nemám. Mirek ano, a vedení Honzy Možného mu v tom hodně pomohlo.

V tom do diskuse vstupuje Mirek Janota: Já jestli k tomu můžu něco říct, tak jsme měli obrovské růžové brýle, než jsme do toho mistrovství Evropy šli. Ze sportovního hlediska jsem si myslel, že už to umím, a že už můžu vyrazit ven…Samozřejmě jsme věděli, že venku to bude o něco těžší na organizaci a logistiku, proto jsme povolali Honzu Možného. To, jak to ale bylo ve skutečnosti, to nás hodně překvapilo. Jak organizací, tak hlavně náročností tratí. Čech si říká, že když mi to jde doma, tak mi to půjde i venku. My jsme srovnávali Vltavu – Šumavu s tratěmi San Rema – soutěží mistrovství světa. Doma jsem si vůbec neuvědomil, jak velký ten rozdíl může být. Po první RZ v San Remu, kde jsem dostal dvě minuty, jsem chtěl brečet a chtěl jsem jet domů. Na další vložce jsem dostal minutu a půl…Klidně to přiznám. Tam jsem poznal tu hořkost a tu krásu dohromady a všem bych to přál si to zažít. To je ta výzva.

C. Hájek: Já jsem se rozešel s Kart Centrem, jak s Tenklem, tak Tichým kvůli tomu, že jsem chtěl jet ven. Je to samozřejmě o financích, ale není to až taková hrůza proti tomu závodění doma. Já jsem ale chtěl jet venku, dá se říct, že mi ruplo v kouli a splnilo se mi to. Utrhl jsem se z Radotína a ty řeči, že „já byl na Vltavě první, druhej, pátej…vy tam jedete takhle…co vy tam jezdíte v tý Evropě, vždyť já jsem…“ Já bych to každýmu přál, když my jsme zvedli tu rukavici po panu Trajboldovi, tak jsem zvědavý, kdo se kdy objeví další a všem bych to moc přál a chtěl bych, aby jeli ven. A potom bych chtěl fyzicky rád mluvit s tím člověkem, který si ty dva-tři závody v ME odjede. Moc by mě zajímal jeho názor, co teď tomu říká. Můj kamarád Jirka Navrátil, před tím, než vyjel ven, měl také nějaké mínění. Teď se nebojí říct, že jsem měl pravdu. Lidi si to u nás zkrátka musí vyzkoušet, jinak vůbec neví, o čem mluví.

V San Remu 2009 jsme vyjeli poprvé na seznamovačky do hor. Po pár kilometrech jsem klukům říkal, že jsem rád, že tu nezávodím.

M. Janota: (smích) já si to pamatuju úplně přesně. Po 500 metrech to bylo: „Míro, Míro, to je bomba, příští závody jedu taky.“ Ale po pár kilometrech to bylo. „Zastav, já už dál nemůžu…“ a zbývalo ještě 20 km do cíle…

Co to pro vás jako soukromý tým znamená logisticky zvládnout takové závody? Kolik lidí tvoří váš tým? Nutno podotknout, že na ME historiků jsou servisy „po staru“ tedy v cíli každé rychlostní zkoušky…

C. Hájek: Jsme trochu jako pojízdný cirkus. Tým je samozřejmě tvořen posádkou, pak jezdím já, manažer Honza Možný, 4-6 mechaniků a nějaká ta kuchyňka. Je to tak dohromady 8-9 lidí.

Do diskuse vstupuje Honza Možný: Máme tři soupravy. Dvě servisní dodávky. Jedna je před vložkou, druhá čeká za vložkou. Když je pevný servis, tak v servisu zůstává jedno auto a jezdí jen rychlý doprovod. Občas jsme měli takzvaný velký cirkus, to znamená na jednom místě velká dodávka, velký stan, podlaha, cateringový stan, karavan, televize, mechanici, motorka…Ale třeba v San Remu je jen malý servis, tedy v dodávce je plachta a servisuje se všude, kde to jde, tak, aby se dala dokončit každá etapa.

Který ze systémů servisů vám víc vyhovuje? Je to servis na jednom místě, jak jej známe třeba z ČR, a nebo po každé RZ?

H. Možný: Na marketing a logistiku je nejlepší pevný servis a na zážitky pro celý tým a rallyové srdce je to nejlepší po staru. Mechanici si jedou vlastně svůj závod a výhru si úplně jinak vychutnávají. Všichni pak daleko víc cítí, že jsou součástí týmu a součástí úspěchu.

Ctirade, zkus se prosím na váš tým podívat naprosto nezaujatým a kritickým pohledem manažera a říct, co jsou přednosti vašeho týmu a co slabiny?

C. Hájek: Mezi naše přednosti podle mě patří důslednost a absolutní čistota, perfekcionalismus a nároky na mechaniky a všechny členy týmu. Z toho ale rovnou můžu přeskočit na ty slabiny, které s tím jdou ruku v ruce. Někteří nechápou ty naše nároky, a pak se to dostává do konfliktu. Týká se to hlavně mladých mechaniků, a tam se dost často dostáváme do křížku. Stává se, že tým musejí takoví lidé opustit. U nás panuje tvrdá poslušnost a žádná demokracie. Vše pod vedením Honzy Možného a mě. My dva jsme tou tvrdou rukou a sem tam ji někdo nedovede pochopit a musíme se s těmi lidmi rozloučit. Tou naší slabinou tedy je, že tady nemáme velkou stabilitu hlavně mezi mechaniky. My ale chceme být takoví, chceme být tvrdí a chceme práci odvádět jen na 100%. Demokracie zůstává před vchodem do dílny.

Máme ale vedle těch nedostatků vedle sebe i stabilní tým úžasných lidí, jako je třeba dvorní motorář pan Tomáš Fuchs, dvorní autoklempíř Jirka Horák, takže se můžeme na hodně lidí kolem sebe spolehnout.

Získali jste letos titul mistrů Evropy v kategorii 2. Mistrovství světa historiků se nejezdí. Dosáhli jste tedy momentálně maxima, co se dá s tímhle autem zajet. Nasnadě je jednoduchá otázka. Co dál?

C. Hájek: Dosáhli jsme, čeho jsme mohli, a nejhezčím zážitkem pro mě bylo, když nám cenu za první místo předával Jean Todt. Ohromný zážitek byl Ypres Rally v Belgii, kde jsme celkově skončili asi ze sto padesáti aut na třetím místě…Za ty dva roky těch jedinečných zážitků bylo moc. Každý závod je originál a je to vše velký cirkus lidí, těch „Evropanů“, kteří se společně po té Evropě stěhují a pak spolu soupeří.

Co dál? Sezona skončila a my jsme tříletý projekt, který měl být završený ziskem titulu mistrů Evropy, zkrátili na dva roky. Titul máme a všechno se odvíjí od toho, jaké seženeme finanční prostředky na další roky. Čekají nás důležitá jednání v Opelu Česká republika. Všechno je aktuálně v jednání a do konce listopadu bychom měli vědět, jak a co se nám podaří vyjednat. Máme jako sen Opel Ascona 400. Víc konkrétnějšího k tomu ale teď nemůžu říci. První závod ME historiků 2012 bude v březnu v Madridu. Je to nový závod, který založil Carlos Sainz, a tím by se mělo ME začít. I když tam dost možná startovat ještě nebudeme, protože to bude nejspíše jeden ze závodů, který si vybereme, že jej budeme takzvaně škrtat. My tedy pravděpodobně odstartujeme až v dubnu v San Remu.

Co pro vás znamená přechod na techniku Opel Ascona 400? C.

Hájek: Tím, že jsme soukromý tým, tak máme omezené možnosti. Řekli jsme si, že s Kadettem zkusíme bojovat o titul a to se nám povedlo, ale další rok se mě jako majiteli už nechce s Kadettem takhle bojovat a obhajovat. Co jsem řekl, to jsem splnil jak vůči fanouškům, tak vůči Autoklubu ČR. Co pro nás má smysl dál, tak je bojovat o titul v té vyšší třídě, a to je třída 3.

H. Možný: To má ale pár úskalí. Do letošního roku byla kategorie 1 konče rokem 1970. Kategorie 2, do které spadáme teď, končí rokem 1975. Kategorie 3 je 1976 až 1981 a letos se jela poprvé kategorie 4, což je nová kategorie, kam spadají i „béčka“ jako třeba Lancia 037, ale postavená nově podle přílohy „J“. Tahle auta letos jela ale mimo soutěž. Příští rok, tedy 2012, už ale pojedou regulérně o titul. My, když bychom letos jeli s Opelem Ascona 400 v kategorii 3, tak bojujeme o titul absolutního mistra v historicích. Příští rok ale nad námi budou i ta „béčka“. Opel Ascona 400 je ale z historického hlediska tak povedené auto a takové dělo, že s dobrým fárou má na to soupeřit i o absolutní titul proti Lancii 037. Ale nebude to vůbec jednoduché a je to hodně smělý cíl. A jsme nohama stále na zemi.

C. Hájek:: Máme přislíbené jednání na generálním ředitelství Opelu v Německu, kam bychom měli v listopadu jet, a od toho se bude hodně odvíjet.

Od Mirka bych teď rád slyšel, jestli by mi mohl vysvětlit technicky, co je na Asconě 400 tak jiného, že je o kategorii výš, a proč není Ascona, jako Ascona, když narážím na tvé bývalé auto, které letos doma v ČR získalo titul.

M. Janota: Mým snem jako kluka mechanika byla vždycky ta Evropa. Já jsem naturelem historik, zadní náhon a tak to je. Na rovinu říkám, že mě moderní auta s předním pohonem nic neříkají, snad jedině čtyřkolka. Ale to jsme v astronomickém rozpočtu a já si uvědomuji svoje kvality a znám svoje hranice. Vím, kolik je mi let a kolik vše stálo peněz, a kam jsem se dostal. Díky té atmosféře v Evropě u mě historik stále vyhrává a budu s ním dál pokračovat. Jet Evropu byl jeden sen a Ascona 400 je druhý sen. Je to top auto v historikách. Ascona dobyla svět, Kadett ne. Všechny neduhy Kadettu Opel tehdy odstranil a vznikla Ascona 400. Použili tehdy velká kola proti Kadettu, silnější a lepší motor, velké brzdy, lepší nápravu,… Po technické stránce je to mnohem dál. Uvědomuji si, jaké to auto je dělo a pila a je to pro mě velká výzva. Vím, jak jede konkurence, a chci se s tím autem prát o ty vyšší příčky.

Rozdíl mezi Opelem Ascona, který znáte z ČR a který byl Jirky Petráška, pak můj a pak zase Jirky Petráška, tak je jako mezi skupinou N a WRC. Takhle se to dá asi lépe pochopit. Po materiální stránce je to auto úplně jinde. Provoz auta ale vychází jen o něco málo dražší než u toho Kadetta. Já mám zkušenosti s provozem BMW M3 a Jirka Navrátil se Sierrou Cosworth, a tam jsme s náklady na provoz zase úplně někde jinde. V závodech dáváme strašně peněz do logistiky, zabezpečení a provozu závodu, do pneumatik, ale ta položka auto není v našem rozpočtu až tak velká.

Sledovali jste ta auta v ME historiků?

M. Janota: Opelů Ascona 400 moc nejede. Teď nás jedno auto předjelo na Rally Elba asi o minutu, což nebylo o parník. V Itálii je Porsche nedostižné, tam jej nepředjede ani Lancia 037. Na ostatních závodech to ale všechno může být jinak. Já se nechci vozit s Kadettem a zase jet v té své kategorii, chci si dát vyšší cíl…

C. Hájek: Teď jsme u toho…Tady se ale vozit nebudeš. My se nevozíme, my závodíme a chceme být na sebe tvrdí. Co se řekne, to se plní.

Honzo, ty jsi zažil prostředí mistrovství světa. Co to pro tebe znamená být součástí týmu, který závodí v mistrovství Evropy historiků, jak vnímáš ten rozdíl?

H. Možný: Troufám si říct, že v práci moc rozdílu není. Když chceš jet na první místo v mistrovství světa, tak je to nesmírné úsilí a práce, a když chceš být top v mistrovství Evropy, tak je to stejné. Pro mě tento projekt začal dneska už legendárním rozhovorem s Mirkem Janotou ve fast foodu na Smíchově. Já jsem tehdy Ctiradovi přislíbil, že bych na projektu rád spolupracoval. Až na základě rozhovoru s Mirkem jsem se rozhodl, že do toho jdu. Potřeboval jsem s Mirkem mluvit, abych zjistil, jak uvažuje uvnitř, sebe sám o sobě. Potřeboval jsem vědět, zda-li Mirek bude uvažovat o sobě jako velký závodník, který bude třeba muset změnit své povahové vlastnosti, jak je schopný si sáhnout na dno a jestli třeba ustojí tlak ze strany rodiny, protože de facto dva roky pro něj muselo jít vše stranou. Jinak by to nemělo smysl. Díky tomu rozhovoru jsem od Mirka dostal jasně najevo, že všechny tyhle věci si uvědomuje a já jsem potom věděl, že do toho můžeme jít všichni naplno.

Jak se ti jeví úroveň závodění v mistrovství Evropy historiků?

H. Možný: Je třeba si uvědomit, že většinou se závodí na tratích mistrovství světa. Ty tratě jsou neuvěřitelné a těžké. Kdo na nich chce uspět, a jet k tomu ještě rychle, tak musí být na hodně vysoké úrovni. My jsme museli Mirka hodně změnit. Pracovali jsme na tom, že Mirek se musel naučit přijmout vědomě riziko havárie a musel se naučit jít až na hranici svých možností.

Líbí se mi technická kvalita aut a dá se říct, že drtivá většina pole jsou auta v perfektním technickém stavu a s perfektními výkony. Jede se hodně rychle s přihlédnutím na to, jak stará ta auta jsou, a mnohdy i jaký věk mají někteří z těch špičkových závodníků. Je to ale jako v každém šampionátu. Každá posádka jede tak rychle, na co má a na co jim stačí třeba rozpočet.

Jaká je Honzo tvoje pozice v týmu? Ctirad tě tituloval jako sportovního manažera. Co obnáší tahle funkce?

H. Možný: Pod tím heslem sportovní manažer je schováno dost věcí. Je tam komunikace mezi týmem a majitelem týmu. Ke mně se scházejí požadavky majitele týmu a členů týmu a já to musím nějak zpracovat a vybalancovat. Musím se snažit vyjít vstříc požadavkům posádky, které má, ale zase se musím držet jen v rámci, který mám od majitele týmu. Majitel týmu mi také jednoznačně určí cíl a rámec a já musím udělat všechno proto, aby se toho cíle dosáhlo. Jsem rád, že se to povedlo.

Co se týče vztahu s posádkou, tak se to dá vlastně nazvat jako koučing. Pracovali jsme na změně rozpisu, psychologii, sportovní stránce a fyzické odolnosti… Mirek musel hodně zredukovat svou váhu. Přepracovali jsme režim mimo závody, sestavili tréninkový plán při práci na fyzické odolnosti, poradil jsem, co se týče jídelníčku…Mirek musel změnit dost věcí ve svém v nitru, v sobě samotném, aby se vypořádal s vnímáním rychlosti a rizika poškození auta. Samozřejmě mám na starost logistiku týmu, tedy zajištění přeprav týmu do místa konání soutěže a starost o tým na místě a organizace jeho času.

Při závodě samotném je na mně, abych stanovil taktiku týmu. Tým pak perfektně plnil moje pokyny, ale ušil jsem si tím trochu i bič na sebe, protože když se něco nepovedlo, tak to samozřejmě spadlo na mou hlavu. O to víc jsem si pak ale mohl vychutnat úspěchy týmu. Byl jsem rád, že jsem dostal důvěru týmu a tým se mi za to odvděčil tím, že moje pokyny plnil. Možná jim to občas připadlo tak, že to moc nedává smysl, ale já v tom viděl širší souvislost, v níž ten smysl už byl. Kolikrát jsme přijeli na závod, kde jsme cítili, že máme šanci na dobrý výsledek, ale my jsme raději zvolili taktiku jet více na jistotu tak, abychom nešli zbytečně naproti riziku.

C. Hájek:: Každý tady v našem týmu má nějakou jasnou funkci a Honza je příkladem toho, jak jsou u nás rozdělené pravomoci a povinnosti. Já jsem majitel týmu, ale pouze majitel. Starám se o to, abych sehnal peníze na provoz týmu a abychom byli vidět tak, jak si představuji. To je moje práce, ale kompletní vedení týmu je na Honzovi. H. Možný: Bylo to i o tom, že se mechanikům určovala práce, sestavovaly se dvojice, které mají na starost určitou část auta a bylo to dost i o drilu. O mně se ví, že nejsem zastáncem demokracie a tvrdím, že na Čechy platil vždy jen Habsburk :) V rally, pokud se má dosáhnout úspěchu, tak to není o demokracii, ale je to o jednom veliteli, který určuje směr.

Kdy ty osobně jsi začal věřit v to, že titul mistrů Evropy je letos váš?

H. Možný: (smích) Kluci ví, jak to bylo. Já jsem jim nepopřál k titulu mistrů za cílem poslední rychlostní zkoušky, ani na rampě, ale až když jsme vyzvedli auto z uzavřeného parkoviště. V ten okamžik už jsem měl jistotu, že titul je náš. Byl jsem ten, kdo v polovině sezony brzdil vášně a naděje, že už jsme vlastně mistři Evropy, protože jsem věděl, co všechno se ještě může stát. Věděl jsem, co všechno se může zvrtnout, a jak do toho osud může ještě zasáhnout. Nemá se říkat hop, dokud se skutečně nepřeskočí.

Mirku, asi není úplně tajemstvím, že patříš do kategorie závodníků, kterým já osobně říkám „ozáření“. Patříš k té hodně silné skupině lidí z Příbrami. Je to tak?

M. Janota: No je... Nejsem sice úplně rodilý Příbramák, ale v okolí jsem vyrůstal a ta místní atmosféra okolo lidí jako Blahna, Dolák, Triner a podobně, to mě jak se říká zchrouplo. Příbram je rozhodně centrum rally a je v okolí hodně populární. Od malinka tam ten kluk, který „na haldách“ vyrůstá, má velké vzory a stejně to bylo u mě.

Co tebe vedlo k tomu, že jsi se nachomýtl k motoristickému sportu? Měl jsi nějakou podporu v rodině nebo tě to k automobilovým soutěžím zaválo jinak?

M. Janota: Něco asi člověk musí mít v sobě. Já pocházím z Bukové, což je malá vesnička u Příbrami. Ve vsi byl rallycrossový tým a tam jsem poznal, že se dá s autama dělat i něco jiného, než jezdit do práce. V rodině jsem k tomu žádnou podporu neměl, dokonce bych řekl, že jsem taková černá ovce rodiny. Nikdo z rodiny nechápal, že chci dobrovolně jezdit rychle v autě… Všem závodníkům jsem hodně záviděl, že oni závodí a já nic. Chtěl jsem ale být alespoň součástí těch závod, a tak jsem se nechal třeba najmout jako pořadatel a později jako mechanik u rallycrossového týmu. Po vyučení jsem nastoupil jako automechanik k Bryndům, kde jsem byl deset let a kde jsem se toho hodně naučil o závodních autech a o přístupu k nim. Přes oba bráchy Bryndy jsem se dostal k rally a ti mi ukázali, co to soutěžní sport je. Spolu jsme objížděli rally a jezdili se dívat na RZ. Spali jsme tehdy třeba venku a vůbec nám to nevadilo. Zrovna letos, když jsme jeli Rallye Vltava, tak jsem na to vzpomínal, kde všude jsme s Bryndama spali… Tehdy se dá říct, že jsem se našel, a řekl jsem si, že jestli chci někdy závodit, tak v rally.

Rally ale bylo o hodně dál finančně, a tak to opět zůstalo jen u toho mechanikování. Zlomilo se to ve chvíli, kdy se rozjela možnost závodění v „erzetkách“ a ve Volném poháru. Jako kluk z ulice jsem dostal šanci si to vyzkoušet a kluci Bryndové mi v tom hodně pomohli. Pomohli mi s rozpisem, nějaká ta pneumatika od nich taky zbyla, a mohl jsem vyrazit. Z toho jsou takové hezké vzpomínky, jako třeba když mi někdo přinesl fotku s půlkou auta, tak mi pak Petr Brynda říkal: „Vidíš to, já jsem ti říkal, abys přidal. Až pojedeš rychleji, tak tam budeš celej…“ :) První závod jsem odjel se Škodovkou. Postavil jsem „krásného“ závoďáka. Rám tam byl za 300 korun, motor z favorita a už se jelo závodit. Samozřejmě jsem dostal obrovskou oblož, ale nedojel jsem poslední. Tenkrát na Rally Hořovice se to ve mně zlomilo a řekl jsem si, že tohle je ono. Pak už jsem jen vždycky bojoval o to, abych příště mohl jet zase. Snažil jsem se vydělávat peníze jen proto, abych mohl jet další závod.

Ze začátku byl pro mě úplně nejvyšší level stát se mechanikem v nějakém velkém týmu. Když jsem třeba viděl, jak Láďovi Křečkovi měnili na Šumavě v servisu turbo, tak jsem si říkal, že to je nejvíc, a to bych chtěl jednou dělat. Pak jsem si to ale zkusil za volantem, a i když jsem dál šel cestou mechanika, tak v duchu jsem snil o tom, že budu sám jednou závodit.

Jak jsem říkal, postupně jsem si vždy něco našetřil, nacpal to do auta a postupoval jsem stále výš a výš. Pak jsem si řekl, že neskončím s „erzetkama“ nebo Volným pohárem, dokud to nevyhraju. Když bych ty závody nevyhrál, tak dodnes jezdím v „erzetkách“.

Časem jsem dostal nabídku od Dalibora Moravce, abych šel dělat mechanika k Vláďovi Bergerovi, což pro mě byla hodně vysoká liga a Vláďa Berger veliká persona. Zase jsem se snažil hodně naučit a hodně nasát. Byl jsem mechanikem u předního kola a pomalu jsem si plnil sen. Měl jsem štěstí na lidi a pořád ho mám. Byla třeba legrace, a jsem na to i hodně hrdý, že jsem jel Valašskou stopu se Škodovkou a Vláďa Berger mi dělal mechanika se „Saigonem“. Ti do mě správně hučeli, jak si určitě ti, co je znají, dovedou představit…:) Pořádně mě hecovali, ale dokázali i poradit.

Pokračoval jsem jako mechanik v Kart Centru, kde mě také hodně naučili, co se práce mechanika týče. Stal jsem profi mechanikem na závodních autech a nedělal jsem nic jiného. Jsem rád za tuhle zkušenost, i když ta cesta byla, řekněme, dost trnitá. Chtěl jsem se ale něco naučit, tak jsem za tím stále šel. Následovala nabídka od Ctirada Hájka, abych dělal mechanika u něj, a někdy v roce 2007 jsme od Jirky Petráška koupili Opel Ascona B, se kterým jsem chtěl sám začít závodit v historicích. S Asconou jsme v roce 2007 získali titul ve Volném poháru a to mě našťouchlo dál. Chtěl jsem jet další ligu závodů a vyrazili jsme do K4 poháru do sprintů, kde se nám také dařilo. Se Ctiradem jsem pak udělal dohodu, která obsahovala to, že mi nedá peníze na celou sezonu závodů, ale zaplatí mi dva závody. S mým tehdejším spolujezdcem, Pavlem Stráským jsme se dohodli, že odjedeme dva závody v historicích. Výběr byl jasný. Já byl z Příbami a Pavel z Krumlova :) V Krumlově Ctirad naboural a nám odešla převodovka na druhé nebo třetí RZ. Zabojoval jsem, celou noc jsem dělal převodovku, spal jsem asi půl hodiny, ale opravil jsem to a druhý den jsme jeli jen tak. Nedokázal jsem si představit, že bych nepokračoval v závodě, když už tady jsme a máme šanci se svézt… Ctiradova zlomená noha pro mě bylo také svým způsobem štěstí, protože mi to dalo možnost jet další závod. Všechno bylo o velkém štěstí.

No a najednou jsi závodil v mistrovství Evropy…

M. Janota: Pomalu po malých krůčkách to k tomu dospělo…No jo, ale byl to krok do neznáma. My jsme si mysleli, že už to všechno známe z Klatov, že to co se jede v Klatovech je „ta Evropa“. Ale bylo to všechno trochu jinak.

Co to pro tebe znamenalo?

M. Janota: Dostal jsem šanci nahlídnout do toho, co je to rally, a jak to vypadá v profesionálním světě závodění. Jsem na to hodně hrdý a vděčím za to lidem kolem sebe. Hlavně Ctiradovi Hájkovi a i Honzovi Možnému. Vím teď sám, jakou to má váhu, a jaké úsilí to všechno stálo. Vím, co je to svézt se na šotolině, na tratích, kde se jezdí třeba mistrovství světa a to jsou zážitky, které mi nikdo nevezme.

Mirku, vraťme se teď ale o kousek zpět. Ty máš kořeny v amatérských rally, které mají hodně příznivců, ale i odpůrců. Jaký je tvůj názor na amatérské závodění?

M. Janota: Já jsem na svoje kořeny hrdý, vždycky jsem se k nim hlásil a budu se k nim hlásit. Tak to prostě je. Určitě mi to něco dalo, ale hlavně mi to dalo šanci si závodění vyzkoušet, a třeba jsem hned na začátku mohl zjistit, že mi to nepůjde. Já jsem za „erzetky“ hrozně rád a z mého pohledu to do rallysportu rozhodně patří. Dříve se závodilo v „oblastech“ a až teprve potom postupovalo výš, do „federálu“. Mezi amatérskými závody jsou krásné soutěže s pěknými tratěmi a slušným zabezpečením. Hořovice, Světlá, Kramolín…nechci na někoho zapomenout. V tom měřítku a s těmi financemi, za které to pořadatelé uspořádají, je to parádní závodění.

Kde u tebe vzniklo rozhodnutí, že se budeš věnovat závodění s historikem se zadním náhonem?

M. Janota: Předokolky mi nic moc neříkají. Když jsem úplně začínal, tak jsem zvažoval, že pojedu buď s Favoritem nebo se Škodovkou 120. Vyhrála Škodovka. To musí mít člověk v sobě. Po Škodovce jsem si na rok zkusil Audi S2, což bylo legendární auto, cvička po Petákovi, Trinerovi a Semerádovi. Tam jsem teprve zjistil, co to znamená jezdit rychle. Auto jelo příšerně rychle, a když jsem se v rychlosti 215 trefoval mezi domy do vesnice, tak jsem pochopil, že bez správného materiálu a peněz se takhle rychle bezpečně jezdit nedá. Poprvé jsem si tehdy uvědomil, že tady jde o život. Auto jsem odstavil a řekl jsem, že tohle ne. Ve volném poháru jsme tehdy byli dva „audináři“ s Martinem Vodehnalem…Já jsem tehdy ty nešťastné Kralovice vynechával jako první závod s tím, že to auto jede strašně rychle. Bohužel to tam dopadlo, jak to dopadlo. Díky Audi jsem ale pochopil, že mě baví být na vrcholu. Nešlo o tu slávu, ta byla prachbídná, ale šlo o to, jet na absolutní špičce. To auto to umělo. Pak jsem se vrátil do Škodovky, a to byl propad dolů a lidi mi to hned dali pocítit.

Následně jsem si pořídil Opel Ascona B od Jirky Petráška. To byla moje volba jednak kvůli Kart Centru, kde jsem dělal a Opely jsem dobře znal, ale také kvůli financím, protože ty jsem prostě neměl. Všechno, co jsem vydělal, jsem dal do auta. Jirka za auto moc nechtěl, ale ono taky bylo v dost příšerném stavu, když jsem ho od něj kupoval…

S Asconou jsi vyhrál K4 pohár, takže na to auto asi nevzpomínáš špatně, ne?

M. Janota: To určitě ne. Bylo to závodění za hodně málo peněz a hodně velká zábava. K4 pohár jsme s tím v roce 2007 vyhráli. V roce 2008 jsme to rozjeli už ve větším, ale trpěli jsme na techniku. Jedna poloosa, druhá poloosa, jednou nám odešla spojka a najednou bylo po sezoně. Uvědomil jsem si, jak je ta štěstěna vrtkavá. I když jsme se hodně snažili, tak dojetého toho bylo málo a bodů taky málo. Zase to bylo poznání. V roce 2009 jsem nastartoval tady u Ctirada jako mechanik a následně jsem dostal dobrou nabídku na koupi Kadetta od člověka, který jej zakoupil před časem z Kart Centra. Auto jsem koupil, postavil a za podpory Ctirada jsem začal závodit na vyšší úrovni.

V roce 2010 jsi získal titul mistra republiky v historicích. Jaké to bylo z tvého pohledu a jak jsi vnímal konkurenci ?

M. Janota: Opět jsem měl hodně růžové brýle. Měl jsem za to, že přijdu a „ty páprdy“ hned v roce 2009 smažu. Jenže se pak ukázalo, že ten Luboš se Zdeňkem nejedou tak blbě a dovedou za to taky pořádně vzít. Musel jsem hodně bojovat a mezi mnou a Zdeňkem Tichým byly krásné souboje a zajeli jsme krásné soutěže, kde jsme si to rozdávali. Krkonoše a Jeseníky 2009, tam jsme do toho oba dva hodně šli, hodně jsme si mákli a byly tam časy absolutně pod dvacítkou…Jelo se hodně rychle. Bylo krásný, že tam byla konkurence. V Krkonoších jsem jel poprvé proti mojí modle, kterou byl Emil Triner. Ten měl půjčené auto od Ctirada. Emila jsme pojeli a náš projekt tehdy málem skončil, protože Ctirad z toho byl trošku špatný :) Emil byl pro nás TOP a já jsem hodně chtěl porazit jej. Ctirad pak asi týden nepřišel do dílny a já čekal, co bude. Říkal jsem si, že je to můj konec závodění…Ctirad ale pak přišel a říkal: „Teď už budeš závodit jenom ty.“ Sednul jsem si na zadek a uvědomil jsem si, jaké štěstí mám, a že jsem vlastně jeden z toho tisíce, kterému se podařilo potkat někoho, kdo mu se závoděním pomůže. Věděl jsem, že je to moje šance, a že ji musím využít. Dnes říkám, že jsem vyhrál „jackpot“. Uvědomuju si to a i rodinu jsem na to připravil, že tohle je moje příležitost a nesmím ji nechat proklouznout mezi prsty. Těch Hájků moc není…

Dnes jsi mistr Evropy. Sám si říkal, že to pro tebe bylo trochu procitnutí vyrazit do Evropy, ale jak sám bys popsal to „evropské“ závodění s historikem?

M. Janota: V mistrovství Evropy je každá soutěž úplně jiná a každá mi dala něco jiného. Minulý rok to byla velká dřina ty soutěže pochopit. Na San Remu jsme procitli, že tohle asi vážně nebude sranda. Druhá soutěž se povedla, to byla Vltava. V Belgii jsem chtěl ukázat, že Vltava nebyla náhoda a byla z toho velká rána. Naštěstí se nám nic moc nestalo, ale v hlavě to mám hodně tučným písmem zapsáno. Nebyla to až tolik jezdecká chyba, ale byla to chyba v přípravě a dneska vím, že už se stala vlastně dávno před tím, než jsem do té erzety odstartoval. Každá z těch loňských soutěží pro mě byla něčím nová a jiná, a já můžu říct, že až letos jsem si ty různé charaktery soutěží začal užívat.

Já ty zamotané italské silničky nenáviděl a najednou se mi oči trochu otevřely a teď teprve zjišťuju, jak se tam dá jet, a kde se dá ještě zrychlit. První rok je takový rok k ničemu, ale nezbytně nutný. Není tedy vůbec klišé to, že je to o zkušenostech venku uspět. Pokud bude příští rok, tak se na něj strašně těším.

V Evropě sis také užil závodění na šotolině, se kterým jsi, podle mě, do té doby moc zkušeností neměl. Jaké to je s historikem na šotolině?

M. Janota: Odjel jsem jen jednu soutěž na šotolině, tak nevím, jestli o tom vůbec můžu já mluvit. Když bych to měl ale zhodnotit srdcem, tak se mi to strašně líbilo a já jsem asi srdcem šotolinář. Moc se mi to líbilo. To bahno, šotolina, smyky, byl jsem z toho úplně po….Paráda.

Nemlátilo se to v tobě v tu chvíli, když jsi auto „lámal“ na šotolině? Ty sis auto postavil vlastníma rukama, tak jsi musel přesně vědět, jak strašně auto trpí…

H. Možný: To si troufám říci, že to byl největší kámen úrazu, že to byla největší překážka v tomhle projektu. Že vlastně závodí automechanik. Mirek bohužel vnímá, co to auto dostává za rány a to ho paradoxně brzdí. Dneska vím, že bych asi už nikdy nešel do projektu, že bychom stavěli závodění na automechanikovi a chtěli z něj dělat jezdce. My jsme to ale tehdy nevěděli. V budoucnu už bych do toho nešel. Ukazuje nám to ale i historie a třeba dvojice Kresta a Gardemeister. Tonimu je všechno úplně jedno a je mu nějaké poškození auta buřt. Roman je úplný opak. Cítí s autem a ví přesně, co která součástka dělá a jak trpí. Při testech byl Roman vždycky lepší jak Toni. Pak ale přišel závod, kde je to o té hlavě a tam už měl Toni navrch.

M. Janota:: Musíme si nalít čistého vína a je to tak, jak Honza říká. To auto je můj mazlík a já mám prostě problém ho po pár kilometrech zničit, když jsem si ho postavil vlastníma rukama. To je můj velký handicap a já o něm vím. Musím se přes to přenést. H. Možný: My jsme s tím hodně bojovali a troufám si tvrdit, že jsme to odstranili až v první půlce tohoto roku. Mirek po pěti letech, co Kadetty dělá, zná auto do bezvědomí a my jsme od něj slýchali, že tohle je možná trochu špatně, tady je možná něco trochu jinak…Jenže to auto už je dneska řekl bych z 99% na limitu toho, v jakém stavu může být, a troufám si tvrdit, že tady dost možná dneska není člověk, který by z tohohle typu auta jako jezdec dokázal vymáčknout víc. Tím ale, že Mirek stále strašně přemýšlel o autě jako mechanik, tak mu spousta věcí utíkala kolem a nesoustředil se tak na tvorbu rozpisu, vnímání tratě, vnímání spolujezdce, snahu překonat sám sebe na rychlostní zkoušce…Museli jsme ho předělat k tomu, aby tu energii, co věnuje vnímání auta, věnoval jízdě a závodění. M. Janota:: Je to určitě hodně těžká věc a cítím, že mě to zase šouplo dopředu, a že jsem přestal tolik dřít. Musel jsem si říct, že když to auto musím zničit, tak prostě musím. Je to jenom kus plechu…Je to hodně těžké, ale to je rally.

Závodění je jezdec, auto, ale samozřejmě i spolujezdec. Co pro tebe mitfára znamená, a jak funguje spolupráce mezi tebou a spolujezdcem?

M. Janota: Na poslední závod loni jsme sháněli spolujezdce, protože můj dosavadní mitfára, Pavel Stráský, měl zranění krku. Já jsem si udělal seznam lidí, kteří by se mnou mohli jet. Bylo jich asi dvacet, tak jsem v tom neviděl problém. Z těch dvaceti lidí mi na to nekývl nikdo. Úplně poslední mi zbyl Pavel Dresler a teď se tomu spolu smějeme, protože my jsme se tak dlouho hledali, až jsme na sebe zbyli :) Řekl jsem si, že když to Pavel nevezme, tak ani nepojedu. Ale on mou nabídku přijal a na Rally du Var jsme se sladili. Pavel Stráský mi na to oznámil, že druhou sezonu už nepojede, a tak jsme s Pavlem – „Dreslíkem“ začali spolupracovat. Pavel Stráský ale dál chtěl zůstat v týmu, což se tak stalo. Dneska jsem za spolujezdce Pavla Dreslera vděčný. Jako spolujezdec je výborný, učí mě a vede mě v tvorbě rozpisu dál.

Jaký je jeho přístup k závodění?

M. Janota: Tak jestli my jsme blázni do závodění, tak on je tuplovaný. U něj je rally číslo jedna. Je důsledný, přesný a hodně mi to dává s ním spolupracovat.

H. Možný: Já bych to rád doplnil. Pavel Dresler je podle mě spolujezdec, který, pokud se bude vyvíjet tak, jak doposud, tak má velkou šanci se za několik pár let stát takovým mitfárou, jakým je třeba Petr Starý, Filip Schovánek, Honza Tománek, Petr Gross atd. Za pár let. Teď je to kluk, pro kterého rally hodně znamená a hodně se jí věnuje. Na to, kolik mu je let, tak odvádí úžasnou práci. Ještě ale potřebuje zkušenosti a ty se v rally musí odsedět, to nejde nijak přeskočit. To si musí odzávodit. Myslím, že má před sebou velkou budoucnost.

Mirku, co děláš, když nezávodíš?

M. Janota: Jsem tady v dílně…a hrabu se v autě. Na moc dalších koníčků není čas, i když by jich asi bylo spoustu. Baví mě jízda na kole, nohejbal, hodně dalších sportů, ale není na to čas. Co zbyde, se snažím věnovat rodině. Mám ročního kloučka, který si mě moc neužije…

Jak tvoje závodění a vlastně časté odloučení bere právě tvoje rodina?

M. Janota: No zatím to snáší. Není to tak, že by mi to rodina zakazovala, ale tak nějak to berou. Donedávna to bylo tak, že jsem dostal rozkaz, že třeba o víkendu jde celá rodina na brambory, a tak jsem prostě musel jít taky. Nedovedu si představit, že bych nešel. Teď je to tak, že když řeknu, že tenhle týden nemůžu kvůli závodům, tak rodina to o týden šoupne, ale stejně musím…:) Je to taková křehká symbióza s rodinou a dnes už cítím, že mi fandí a radují se z mého úspěchu. Nevyčítají mi to, a tak nějak mi to moje závodění promíjí.

H. Možný: Já bych to zase rád doplnil. Chtěl bych říct, že ani minutu nezalituji toho, že jsme vsadili na Mirka. Protože to, co dokázal Mirek sám na sobě, jak dřel, co všechno byl schopný obětovat…Mirek třeba zredukoval svoji tělesnou váhu o 15 kilo ! Jak začal cvičit, makat na sobě, jezdit na kole z domova u Příbrami do Radotína do dílny… Mirek tady v dílně trávil poslední měsíce skoro vkuse, téměř nespal…V šesti týdnech byly tři závody. Vteřiny nebudu litovat, že jsme vsadili na Mirka, protože takových lidí moc není. Nesetkal jsem se s člověkem, který by si za svým snem šel tak jako Mirek. Vyjma Romana Kresty…Troufám si oba v tomto srovnat a dát mezi ně rovnítko.

M. Janota: Díky Honzo…

Pánové, já vám děkuji za pěkný rozhovor a přeji vám, aby vám vyšly všechny vaše plány.

Petr Eliáš

Autor: Hájek Historic Czech National Rally Team

Hájek historic rally team Copyright